Začátek příběhu patří jiné vládě

V březnu 2018 představila strategii „Jedno Dánsko bez paralelních společností“ vláda premiéra Larse Løkke Rasmussena. V květnu téhož roku zveřejnila soubor dílčích politických dohod. Některé podpořili také sociální demokraté. Když se Mette Frederiksenová stala následně premierkou, v přísné politice pokračovala a její vláda prosadila další opatření; nebyla však autorkou této původní strategie. [1]

Roku 2018 úřady evidovaly 29 oblastí tehdy označovaných jako „ghetta“. V prosinci 2024 bylo na seznamu „paralelních společností“ osm oblastí a v prosinci 2025 už jen pět. Údaj o poklesu je tedy skutečný. Není však totéž co tvrzení, že dánský stát odstranil všechny problémy s integrací: seznam zahrnuje obytné oblasti splňující stanovené podmínky. [2]

Co znamenají hranice 50 a 40 procent

Dánská definice „paralelní společnosti“ se týká veřejné obytné oblasti s nejméně tisícem obyvatel. Vedle socioekonomických znaků obsahuje hranici více než 50 procent přistěhovalců a jejich potomků ze zemí, které dánská statistika označuje jako „nezápadní“. Opatření se týká oblastí, které přesahují podíl veřejných rodinných bytů s více jak čtyřiceti procenty přistěhovalců. Cíl dokončení opatření byl stanoven do roku 2030. [3]

Veřejně se hovoří o limitu 30 procent „nezápadních“ obyvatel, jehož překročení prý vede k povinnému přestěhování bez odvolání. Třicetiprocentní hranice se objevuje u samostatné kategorie preventivních oblastí i vedle dalších ukazatelů. Přestavba transformačních oblastí může přesto vést k ukončení nájmů a ke ztrátě dosavadního bydlení. Právě konkrétní výpovědi nájemníci napadli před soudem. [3, 4]

Dánské ministerstvo popisuje více způsobů proměny čtvrtí: novou výstavbu, změnu využití budov, prodej i demolice. Podle jeho souhrnu byla v transformačních plánech nejpoužívanějším nástrojem nová výstavba. [3]

Děti, trestní zóny a skutečná opatření

Součástí dohody z roku 2018 bylo povinné vzdělávací opatření pro jednoleté děti v dotčených oblastech; pravidla počítají s 25 hodinami týdně. Vládní cíl souvisel zejména s dánštinou a včasným zapojením dětí. Pro posouzení takové politiky je potřeba samostatně zkoumat jejich výsledky, dopad na rodiny a přiměřenost zásahu. [1, 5]

Dánsko také zavedlo možnost, aby policie dočasně vymezila zónu se zvýšenou trestní sazbou pro vybrané činy při mimořádné kriminalitě. Neplatí, že každý trestný čin v každé čtvrti na úředním seznamu automaticky znamená dvojnásobný trest. Ministerstvo spravedlnosti výslovně uvádělo vybrané skutky, časové omezení a možnost vyhlásit zónu také mimo sociálně zatížená sídliště. [6]

Azylová čísla poklesu jsou jednoznačná

Dánská statistika vykazuje 10 849 udělených azylových pobytů v roce 2015 a 859 v roce 2024; předběžný údaj za rok 2025 činí 875. Počet podaných žádostí také klesl: z 21 316 v roce 2015 na 2 333 v roce 2024 a předběžně 1 959 v roce 2025. [7]

Roku 2021 dánský parlament schválil právní možnost převádět některé žadatele k posouzení žádosti a případné ochraně do třetí země na základě příslušné dohody a za podmínky souladu s mezinárodními závazky. [7, 8]

Také je třeba připomenout zákon z roku 2016 umožňující použít část peněz či cenností žadatele na náklady jeho pobytu. Zákon vznikl již před vládou Mette Frederiksenové.

Co řekl Soudní dvůr EU

Rozsudek z 18. prosince 2025 je pro dánskou bytovou politiku zásadní, protože se podává jako konečné rozhodnutí. V rosudku se uvádí, že celý zákon porušuje právo EU. Soudní dvůr vyložil pravidla pro posouzení možné přímé či nepřímé diskriminace v případu dotčených nájemníků. Dánskému soudu ponechal rozhodnutí, zda kritérium „nezápadního“ původu ve skutečnosti vede k zakázanému rozdílnému zacházení. Při případném zkoumání nepřímé diskriminace má v úvahu přicházet také legitimní cíl, přiměřenost a právo na respektování domova. Právní otázka je tedy vážná, výsledek sporu však nelze nahradit líbivým sloganem. [4]

Hlasování Evropského parlamentu poměrem 389 ku 206 v březnu 2026 otevřelo jednání o návrhovém nařízení, ale nebylo konečným schválením zákona. V červnu vyjednavači Parlamentu a Rady EU oznámili předběžnou dohodu, která počítá s možností návratových center mimo Unii pro osoby bez práva pobytu. Jde o návraty po ztrátě práva pobytu.

Co si z dánské zkušenosti odnést

Dánsko ukazuje, že stát může stanovit konkrétní cíle, měřit podmínky v obytných čtvrtích a spojovat bytovou politiku s výukou jazyka, vzděláním a veřejnou bezpečností. Zároveň ukazuje cenu těchto rozhodnutí: peníze na proměnu bydlení, možné zásahy do domova a spory o rovné zacházení. Dánská vláda v roce 2018 vyčlenila z bytového fondu na období 2021–2026 deset miliard dánských korun také na renovace a demolice. [1, 4]

Pro českou debatu má smysl položit tyto otázky: Zlepšily se ve sledovaných čtvrtích skutečně výsledky dětí, zaměstnanost a bezpečnost? Přesunuly se některé problémy jinam? Kolik opatření stálo? Které změny lze provést prostřednictvím obcí, škol a správy bydlení bez vytváření nové instituce? A co konkrétního tento dánský model vyřešil?

Této problematice se věnujeme také na našem Fóru Občanských listů, například v tématu Integrace a začlenění nových obyvatel.

Primární zdroje

[1] Dánská vláda: dohody ke strategii proti paralelním společnostem, 8. 5. 2018.

[2] Dánské ministerstvo sociálních věcí: časová řada 2018–2022; stav v roce 2024; stav v roce 2025.

[3] Dánské ministerstvo sociálních věcí: definice oblastí a nástroje proměny bydlení.

[4] Soudní dvůr EU: rozsudek C‑417/23, tiskové shrnutí z 18. 12. 2025.

[5] Dánské ministerstvo školství: příručka k povinnému vzdělávacímu opatření; vládní dohody z roku 2018.

[6] Dánské ministerstvo spravedlnosti: návrh zpřísněných trestních zón.

[7] Dánské ministerstvo pro cizince a integraci: počty azylových žádostí a udělených pobytů 1983–2025.

[8] Dánský parlament: schválené znění zákona L 226 o možnosti přesunů žadatelů do třetích zemí.

[9] Dánský parlament: zákonodárný spis L 87 z let 2015–2016.

[10] Evropský parlament: význam hlasování 389 : 206; Rada EU: předběžná dohoda o návratech, 1. 6. 2026.

Český stát je výsledkem dlouhého historického vývoje. Vedle sebe v něm existují obce, kraje, ministerstva, ústřední úřady, příspěvkové organizace a další veřejné instituce. Každá z nich má svůj původ, zákonné postavení a zpravidla také dobrý důvod, proč v určité době vznikla. To však samo o sobě neznamená, že dnešní uspořádání je nejlepší možné.

Číst podobné články

Roste počet miliardářů mezi státními úředníky USA: náhoda, nebo systémový problém?

Energetické komunity: Češi a Slováci objevují cestu k soběstačnosti

Mezi tichem a pravdou

Co čeká český stát na podzim 2026: rozhodnutí, která se dotknou občanů

Proč musíme chránit svůj stát – nové základy obrany pro 21. století

Správní systém se totiž nebuduje jedním rozhodnutím. Vrství se. Nové povinnosti přibývají ke starším, kompetence se přesouvají, vznikají nové instituce a mění se způsob financování. Po letech tak může být obtížné odpovědět i na zdánlivě jednoduchou otázku: Kdo je za konkrétní veřejnou službu skutečně odpovědný? Právě tuto otázku chceme položit znovu.

Ne „jiný“ stát. Srozumitelnější stát

Debata o reformě veřejné správy bývá často zjednodušována na spor mezi „větším“ a „menším“ státním aparátem. Takové dělení však podstatu problému nevystihuje.

Státní aparát může být malý, a přesto špatně organizovaný. Může mít mnoho institucí, které spolu neumějí spolupracovat. Stejně tak může být rozsáhlejší veřejná správa v některých oblastech účinná, pokud jsou její odpovědnosti přesně vymezené a občan dokáže její činnost kontrolovat. Smyslem Deklarace odpovědného státu proto není hledat co nejmenší počet úřadů za každou cenu.

Otázka zní jinak: Jaké instituce skutečně potřebujeme, jaké úkoly mají efektivně plnit a kdo má nést odpovědnost za výsledek?

Z toho vychází i jeden ze základních pracovních principů projektu: každá veřejná pravomoc má náležet nejnižší úrovni, která ji dokáže účinně, hospodárně a bezpečně vykonávat. Jinými slovy, o tom, co může dobře rozhodnout obec, není nutné rozhodovat daleko od ní. Co přesahuje možnosti jednotlivých obcí, musí získat odpovídající širší správní rámec. A záležitosti, které vyžadují jednotu celé republiky, musí zůstat odpovědností státu. Nejde tedy o decentralizaci za každou cenu. Jde o správné umístění odpovědnosti.

Pravomoc bez odpovědnosti je špatná správa

Veřejná správa se stává pro občana nesrozumitelnou zejména tehdy, když se rozhodování, financování a odpovědnost od sebe příliš vzdálí. Jedna instituce stanoví pravidla, druhá službu financuje, třetí ji vykonává a čtvrtá má řešit její nedostatky. Takové rozdělení může být v některých případech nezbytné. Nemělo by však vznikat bez jasného důvodu.

Odpovědný stát by proto měl být schopen u každé významné veřejné činnosti odpovědět alespoň na několik základních otázek: Kdo rozhoduje? Kdo službu vykonává? Kdo ji platí? Kdo stanovuje pravidla? Kdo kontroluje výsledek? A kam se může občan obrátit, pokud systém selže? Teprve když jsou tyto vztahy srozumitelné, lze skutečně hovořit o odpovědnosti. S pravomocí proto musí být spojena odpovědnost a s odpovědností odpovídající prostředky. Současně však platí, že ten, kdo rozhoduje, nemůže být jediným soudcem vlastní práce.

Reforma nemá začínat bouráním

České prostředí má bohatou zkušenost s obecní samosprávou, okresním uspořádáním, zemskou správou i moderní státní administrativou. Současný systém navíc obsahuje mnoho institucí a postupů, které fungují a jejichž bezmyšlenkovité odstranění by mohlo přinést více škody než užitku. Deklarace odpovědného státu proto nevychází z předpokladu, že současný stát je třeba zbourat a postavit znovu. Naopak.

Každou významnou instituci, pravomoc nebo veřejnou činnost chceme posuzovat podle čtyř možností: zachovat, převést, sloučit, nebo zrušit.

To, co funguje, má být zachováno. Co je správně vykonáváno, ale na nevhodné úrovni, lze převést. Zbytečně roztříštěné činnosti lze spojit. A rušení má přijít na řadu tam, kde instituce nebo činnost nedokáže svou existenci dostatečně obhájit. Takový přístup je pomalejší než velká revoluční prohlášení. Má však jednu podstatnou výhodu: umožňuje měnit stát bez ztráty jeho institucionální paměti.

Model „Soustava77“ jako hypotéza

Součástí projektu bude pracovní model SOUSTAVA 77. Ten zkoumá možnost jednoduššího správního uspořádání založeného na vztahu občan – obec – zemský obvod – země.

Jednou z pracovních hypotéz je vznik přibližně 77 zemských obvodů, které by mohly převzít část úloh dnes rozdělených mezi různé úrovně veřejné správy. Právě slovo „hypotéza“ je zde podstatné.

Číslo 77 ani navrhované uspořádání nepovažujeme za předem daný výsledek. Musí být poměřeno skutečnými údaji o obyvatelstvu, dopravní dostupnosti, spádovosti, ekonomice, veřejných službách, nákladech a právních důsledcích. Pokud takové posouzení ukáže, že je vhodnější jiný počet obvodů nebo jiné uspořádání, musí se změnit návrh. Úkolem analýzy není dokázat, že původní myšlenka byla správná. Jejím úkolem je zjistit, zda správná skutečně je.

Kritika musí být součástí projektu

Právě zde se Deklarace odpovědného státu chce odlišit od klasického politického programu. Politický program zpravidla představuje řešení, které jeho autor následně obhajuje. Otevřený projekt veřejné správy by měl být schopen také systematicky zaznamenávat důvody, proč jeho vlastní návrh nemusí fungovat. Proto chceme v připravovaných materiálech důsledně rozlišovat mezi faktem, návrhem, otevřenou otázkou, argumentem pro, argumentem proti a přijatým rozhodnutím koncepce. Čtenář musí poznat, co je doložený údaj a co autorský návrh. Stejně tak by měl mít možnost zjistit, proč byla určitá varianta přijata, změněna nebo odmítnuta. Pokud někdo předloží lepší řešení, nemá být úkolem projektu takový argument porazit. Má jej prověřit.

Stát, do kterého lze nahlédnout

Dlouhodobou ambicí projektu proto není pouze vydávání článků a studií.

Cílem je postupně vytvořit digitální model státu, který umožní veřejnou správu procházet podle konkrétních oblastí života.

Návštěvník si například otevře školství a uvidí, které úkoly dnes vykonává obec, kraj nebo stát. Vedle toho bude možné zobrazit navrhované rozdělení podle Modelu 77, způsob financování, kontrolní mechanismy, argumenty pro změnu i argumenty proti ní.

Stejným způsobem bude možné postupně zpracovat zdravotnictví, dopravu, bezpečnost, sociální služby, stavební správu, kulturu, zemědělství a další oblasti.

Smyslem není předstírat, že správa moderního státu může být jednoduchá. Smyslem je, aby její složitost byla dohledatelná a pochopitelná.

Otevřený návrh pro lepší správu českého státu

Deklarace odpovědného státu proto nevzniká jako hotová doktrína. Je začátkem práce. Budeme postupně zveřejňovat návrhy, analýzy, historické souvislosti, zahraniční zkušenosti, zdroje i otevřené otázky. Stejný prostor musí dostat argumenty podporující změnu i dobře doložené důvody pro zachování současného stavu.

Český stát totiž nepotřebuje změnu proto, aby byl nový. Potřebuje schopnost průběžně rozpoznávat, co funguje, co nefunguje a co lze dělat lépe.

Odpovědný stát nezačíná dokonalým plánem. Začíná tím, že dokáže určit, kdo rozhoduje, kdo platí, kdo kontroluje a kdo za výsledek odpovídá.

Právě odtud chceme začít.

Prameny a další četba

Ústava České republiky — zejména ústavní zakotvení územní samosprávy a základního uspořádání veřejné moci. Oficiální znění je dostupné u Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích — základní pramen pro postavení obcí, jejich samostatnou a přenesenou působnost. Oficiální znění lze dohledat v e-Sbírce.

Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích — pro současné postavení krajů a jejich působnost, rovněž prostřednictvím e-Sbírky.

Ministerstvo vnitra ČR – veřejná správa — důležitý zdroj pro současnou organizaci veřejné správy, její rozvoj a metodické materiály. Ministerstvo vnitra ČR

Český statistický úřad — později zásadní pro počet obcí, obyvatelstvo, územní strukturu, regionální rozdíly a tvorbu Modelu 77. Český statistický úřad

OECD – Czechia — užitečný nezávislý mezinárodní zdroj pro hodnocení veřejné správy, governance, decentralizace a fungování veřejného sektoru. OECD – Czechia

Evropská charta místní samosprávy — velmi důležitý dokument Rady Evropy. Zakotvuje mimo jiné princip, že veřejnou odpovědnost mají obecně vykonávat orgány co nejblíže občanovi; rozsah úkolu, účinnost a hospodárnost však mohou odůvodnit jinou úroveň. Council of Europe – European Charter of Local Self-Government

Ekonomický paradox

Podle vládního registru příjmů dosahuje průměrná mzda federálního úředníka přibližně 120 000 dolarů ročně. Skutečnost, že by takové platy mohly vést ke vzniku miliardových majetků, se proto jeví jako ekonomicky nepravděpodobná. Někteří ekonomové upozorňují, že nárůst „papírových miliardářů“ může být způsoben nadhodnocením investic, akcií a nemovitostí, nikoliv reálným příjmem ze státní služby.

Systém privilegovaných insiderů

Kritici ovšem tvrdí, že problém je hlubší. Podle analytika dr. Michaela Goodwina z Institutu pro veřejnou integritu existuje „uzavřený okruh úředníků a poradců“, kteří těží z předem známých vládních kontraktů, dotací a finančních pobídek.

„Nejde o to, že by úředníci byli geniální investoři. Problém je v tom, že mají informace dřív než veřejnost,“ uvedl Goodwin.

Podle něj je nutné vytvořit etický rámec pro finanční aktivity státních zaměstnanců, podobně jako u členů Kongresu.

Oficiální reakce

Mluvčí Úřadu pro vládní etiku (OGE) prohlásil, že instituce „bere všechna obvinění vážně“, ale zároveň „neexistují důkazy o systematickém porušování zákonů“. Federální úředníci jsou povinni hlásit své příjmy, investice i majetek nad 1 000 dolarů, a jakékoli nepřiznané příjmy mohou vést k trestnímu stíhání.

Kde končí spravedlnost?

Otázka zůstává otevřená – pokud se údaje o miliardových majetcích potvrdí, může to znamenat, že americký státní systém se odtrhl od reality, kterou žije většina obyvatel. Nárůst majetkových rozdílů ohrožuje důvěru občanů v instituce, a posiluje dojem, že pravidla jsou nastavena tak, aby sloužila jen vyvoleným.

„Když stát začíná připomínat korporaci, ve které pár insiderů vydělává na informacích, demokracie se stává iluzí,“ uzavírá Goodwin.

Číst podobné články

Zrod a pád Věcí veřejných: Hvězda, která chtěla očistit českou politiku, ale shořela v plamenech vlastní naděje

Může se historická mapa okresů stát základem modernějšího českého státu?

Po volbách – čas smíření a práce

Díl IV – Hospodářská a průmyslová základna obrany

Odpovědný stát nezačíná reformou. Začíná otázkou, kdo za co odpovídá

Autor: redakce Global Review / rubrika Ekonomika & Politika

Daňová úleva pro střední třídu

Prezident Karol Nawrocki, který reformu podepsal, zdůraznil, že jde o krok „k finanční spravedlnosti a sociální stabilitě“. Nové pravidlo se týká všech rodičů, kteří vychovávají minimálně dvě děti, a stanovuje daňové osvobození do výše 33 000 eur na jednoho rodiče ročně (tedy 66 000 eur na pár).

Podle ministerstva financí se tak z daňového systému vyjme přibližně 1,8 milionu rodin, přičemž největší úlevu pocítí domácnosti ze střední třídy.

Boj proti demografické krizi

Polsko dlouhodobě zápasí s nejnižší porodností v Evropské unii – průměr činí pouze 1,2 dítěte na ženu.
Vláda proto spouští sérii opatření: kromě daňových úlev zahrnuje i státní podporu hypoték pro mladé rodiny, příspěvky na péči o děti a zvýšení rodičovské dovolené.

Premiérka oznámila, že cílem programu je „vrátit Polsku důstojnost rodiny jako základního pilíře společnosti“.

Smíšené reakce ekonomů

Ekonomové opatření přijímají s opatrností. Zatímco konzervativní kruhy jej vítají jako prorodinné a morálně správné, liberální analytici varují, že může přetížit státní rozpočet a prohloubit nerovnost mezi rodinami a jednotlivci. Podle Institutu hospodářských studií ve Varšavě může reforma znamenat ztrátu 3,2 miliardy eur ročně na daňových příjmech.

Číst podobné články

Datový audit správní kapacity Sokolova a Kraslic

Kořen zla jménem korupce

ANO před volbami posiluje: podpora roste, koalice SPOLU ztrácí dech

Metodika hodnocení správního obvodu

Nevolit, nebo volit malou stranu? Klíčový rozdíl před volbami 2025

Symbolická politika i praktická pomoc

Zastánci zákona argumentují, že jde o více než jen ekonomické opatření. „V době, kdy západní svět zapomíná na rodinu, Polsko ukazuje, že rodičovství si zaslouží uznání, ne trest v podobě daní,“ uvedl poslanec vládní strany Právo a spravedlnost.

Zda program skutečně povzbudí mladé Poláky k zakládání rodin, ukážou až následující roky. Prozatím Polsko vsadilo na odvážný experiment, který může změnit podobu sociální politiky ve střední Evropě.

Autor: redakce Global Review / rubrika Ekonomika & Společnost

Čas utišení a rozvahy

Po volbách bývá snadné podlehnout vášnivosti — vítěz se raduje, poražený cítí křivdu. Ale moudrý národ ví, že každý zápas o moc je jen prostředkem, nikoli cílem. Cílem je dobro obce, ne triumf jednotlivce.
Proto první úkol po volbách zní: utišit vášně a obnovit mezi lidmi důvěru. Neboť stát, který je rozdělen srdcem, nelze spravovat hlavou.

Povolební dny by měly být dny velikosti ducha. Zvolení mají prokázat pokoru, nezvolení důstojnost. Každý, kdo miluje vlast, by měl přát vítězům, aby obstáli ve službě, a přitom bdít, aby nezapomněli, komu a jak slouží.
Ať si tedy připomeneme slova starých otců:

„Ne my jsme pány republiky, nýbrž republika je paní nad námi.“

Návrat k práci

Po každém hlasování přichází čas činu. Parlament může zasedat, ministři mohou rozhodovat — ale skutečný život národa se odehrává na polích, v dílnách, školách, nemocnicích, rodinách. Tam se tvoří budoucnost. Proto nechť každý občan nyní zvedne svůj úkol — rolník své hrábě, učitel svou knihu, lékař svou službu, řemeslník své náčiní — a společně obnovme sílu Československa prací poctivou a smysluplnou.

Nový začátek

Každé volby jsou jako jaro po zimě: přinášejí nové naděje, ale i odpovědnost za zasetí. Ať tedy naši noví zástupci vládnou s pokorou, a lid nechť je doprovází bdělostí, nikoli zlobou. Neboť v demokracii není pravým vládcem ten, kdo vládne, nýbrž ten, kdo se občansky zajímá.

Číst podobné články

Spravedlnost v každodenním životě

Když opozice mluví, vláda poslouchá – ale jen do konce věty

Tichá revoluce laskavosti

Když se vláda stane péčí

Moc jako služba – odpovědnost zvolených

Povzbuzení

Milý lide československý, pamatuj:
Tvá síla nespočívá v počtu hlasů, nýbrž v jednotě srdcí. Když se po volbách nebudeme hádat, ale pomáhat si, když se budeme radit víc než křičet, tehdy i ten nejmenší hlas bude slyšet v tichu společného porozumění.

„Kdo zasévá mír po volbách, ten sklízí prosperitu po letech.“

Ve veřejném prostoru jsme se naučili chodit po špičkách. Ať už jde o politiku, očkování, pohlaví, Ukrajinu, Izrael nebo změnu klimatu – každé téma se stává minovým polem. Nejen že se bojíme, co řekneme, ale ještě víc, jak naše slova budou pochopena.

Strach být viděn

Mnoho lidí dnes zůstává zticha ne proto, že by neměli názor. Ale proto, že cítí, že není bezpečné ho říct nahlas. Mají obavu, že přijdou o práci, reputaci, či přátele. A tak volí „neutralitu“. Jenže – je to opravdu neutralita?

Skutečná neutralita není zbabělost. Je to stav vnitřního klidu a vhledu, kdy nehodnotíme ani neútočíme, ale díváme se. Pozorujeme svět takový, jaký je. A teprve z toho pohledu můžeme mluvit – ne z pozice strachu, ale z hloubky vnímání.

Odvaha bez boje

Otázka, kterou si často kladu, zní: můžeme mluvit pravdivě, aniž bychom bojovali? Věřím, že ano. Ale chce to jiný typ odvahy, než na jaký jsme zvyklí.

Není to ta odvaha, která burácí. Ale ta, která zůstává otevřená i uprostřed napětí. Která umí říct: „Takhle to cítím… a přesto s tebou zůstávám v kontaktu.“

Odvahu, která nevede k rozdělení, ale k prohloubení vztahu. Odvahu, která netouží po vítězství, ale po pravdivém doteku s druhým člověkem.

Hranice respektu

Kde je tedy hranice mezi respektem a popřením sebe sama?

Možná právě tam, kde přestáváme sami sebe slyšet. – Když se přizpůsobíme tolik, že už necítíme, co je naše. Když následujeme očekávání, která nejsou v souladu s naším svědomím.

Respekt ke druhému nikdy nemůže být na úkor respektu k sobě. A právě ten vnitřní respekt – k našemu cítění, hlasu, intuici – je prvním krokem ke skutečné důstojnosti ve veřejném prostoru.

Číst podobné články

Propadlé hlasy nejsou ztracené, aneb Jak státy v Evropě financují politické strany

Volby 2025: Česká republika se chystá k rozhodujícímu hlasování

Dánsko a migrace: co ukazují fakta za příběhem o „likvidaci ghett“

Ztráta soukromí? Nebo ztráta vztahu k sobě?

Polsko podporuje rodiny: rodiče s dětmi nově neplatí daň z příjmu

Zůstat člověkem mezi názorovými tábory

Tento článek není návodem „jak správně mluvit“. Spíš je pozváním ke vnitřnímu pochopení, ke kultivaci prostoru, kde může koexistovat rozdílnost bez nenávisti. A to i v případě, když nenávistný křík proudí ze všech stran.

Věřím, že klíčová slova naší doby nejsou „pravda“ a „lež“, ale vědomí a vztah. Dokážeme být vědomí toho, odkud naše názory přicházejí? A dokážeme zůstat ve vztahu i tam, kde nesouhlasíme?

Dnes se nacházíme ve zvláštní fázi přechodu. Mnozí z nás cítí, že „něco není v pořádku“, ale neumíme to přesně pojmenovat. Jako by se kolem nás tichounce stahovala síť neviditelných pravidel, souhlasů a algoritmů. A my jsme se v ní začali cítit – ne sledováni, ale oslovováni cizí logikou. Logikou, která nerozumí intuici, důvěře ani tichu.

Když stát zná víc než my sami

Nové návrhy na zavedení digitální identity, biometrických registrů a centrálně řízených platebních systémů (např. digitální měny vydávané centrální bankou – tzv. CBDC) přinášejí nejen efektivitu, ale i otázky. Kdo všechna ta data vlastní? Kdo rozhoduje o jejich využití? A hlavně: co to s námi dělá jako s lidmi?

Ztráta soukromí není jen technická otázka. Je to otázka vztahu k vlastnímu nitru. Tam, kde mizí prostor pro „být jen tak“, kde každé gesto, pohyb i názor může být zaznamenán, tam se postupně ztrácí živý kontakt se sebou. Nastupuje vnitřní autocenzura, nejistota, opatrnost – přetvářka.

Svoboda jako vnitřní kvalita

Digitální doba nás učí novému typu zodpovědnosti. Už nejde jen o to „co“ děláme, ale i jak přemýšlíme, kam směřujeme pozornost, koho následujeme.

A v tom je, paradoxně, i příležitost. Příležitost znovu si položit otázku, co je to svoboda. Ne ta politická nebo právní – ale ta tichá, hluboká, osobní. Svoboda jako stav, kdy vím, kdo jsem, i když se všechno mění. Svoboda jako schopnost vnímat rozdíl mezi vnějším tlakem a vnitřní pravdou.

Technologie nejsou nepřítel. Ale nejsou ani neutrální.

Jako otec přemýšlím často o tom, v jakém světě budou moje děti dospívat. Nechci jim zakazovat technologie. Ale chci jim pomoct vidět, že každá technologie v sobě nese určitou odpovědnost i filozofii. Biometrický pas není jen kus plastu – jeho používání je zároveň vyjádření důvěry v systém, který tě „musí znát„, aby ti mohl „dovolit“ cestovat. Digitální měna není jen jiný druh peněz – je to i nástroj „plné finanční kontroly„.

To, co potřebujeme, není vzdor, ale vědomé používání. Vědomý vztah. Vědomá volba „ano“ nebo „ne„.

Číst podobné články

Díl III – Odpovědnost občana jako štít státu

Díl VII – Kulturní a duchovní obrana národa

Jan Werich a lekce svobody

Revoluce v klidu

Slovo, které léčí

Zůstat lidský ve světě dat

Tento článek není výzvou ke konspiraci, ale k vnitřní bdělosti. Nemusíme utíkat do lesů ani mazat profily. Stačí, když si začneme klást otázky. Když se spojíme s druhými lidmi v otevřeném dialogu. Když si uchováme prostor, kde jsme nesledováni. Když budeme mít odvahu říct „tohle už je za mojí hranicí“.

Protože v jádru téhle digitální transformace neleží technika. Leží tam otázka o člověku. Kdo jsme, když nás nikdo nevidí? A co se z nás stane, když nás někdo neustále sleduje a kontroluje?

Tedy opět vědomá volba člověka a vlastní otázka: „Věřím sobě natolik, že nepotřebuji digitální dohled, nebo si nevěřím a raději odevzdám svoji svobodu volby?“

Kým vlastně jako člověk jsem?

Žijeme v systému, který odměňuje výkon, rychlost a kontrolu. Vládnutí je řízení. Program je plán. Silný lídr je ten, kdo „ví“ a „dokáže prosadit“. Jenže co když skutečná síla leží v úplně jiné rovině?

Co je politika péče?

Někdy přemýšlím o tom, jak by vypadala vláda, kdyby jejím základem byla péče místo moci. Kdyby v politice hrálo větší roli naslouchání než přesvědčování. Kdyby první otázka při rozhodování nezněla „co bude efektivní?“, ale:
„Co pomůže uzdravit zraněné?“
„Co posílí důvěru?“
„Co prohloubí vztahy mezi lidmi?“

Tohle není naivní idealismus. Je to realistická potřeba v době, kdy společnost trpí přetížením, nedůvěrou a osaměním.

Ženský princip neznamená ženy u moci. Znamená návrat k celistvosti.

Když mluvím o ženském principu, nemám na mysli kvóty nebo soupeření pohlaví. Mluvím o kvalitách, které jsou tradičně spojovány s ženskou energií – ale které nosíme v sobě všichni, muži i ženy.
Pečující přítomnost.
Trpělivost.
Cykličnost.
Měkkost, která se nebojí zranitelnosti.

Politika postavená na těchto kvalitách by nevypadala jako „měkčí verze“ současného systému. Vypadala by úplně jinak. Neusilovala by o rychlá řešení, ale o hluboké proměny. Neřešila by symptomy, ale uzdravovala příčiny.

Co se stane, když vládne soucit?

Představ si:

• školství, kde se měří radost z učení, ne jen výkony
• zdravotnictví, kde je čas na dotek, slovo, lidskost
• ekonomiku, která počítá nejen zisk, ale i dobrobyt duše a vztahů
• úřady, které nevznikly proto, aby tě „zprocesovaly“, ale aby ti pomohly orientovat se v životě

To všechno jsou možné podoby péče v praxi. Ale vyžadují velkou vnitřní změnu – nejen na straně politiků, ale i každého z nás. Péče není slabost. Je to nejhlubší forma moci, která nezraňuje.

Volání po novém jazyce moci

Možná jsme dnes svědky konce jedné epochy – té, kde moc byla tvrdá, lineární a oddělená. A zároveň jsme svědky zrodu něčeho nového. Ještě to neumíme přesně pojmenovat. Ale cítíme to.

Je to nový jazyk moci – jazyk, který mluví o uzdravování, poslechu, vztazích, o důvěře jako základní politické hodnotě.

Věřím, že opravdová politika budoucnosti nebude postavena na přesvědčování, ale na slyšení. Na odvaze zůstat v neznámém. Na soucitu, který si vybírá cestu péče i tehdy, když by bylo snazší rozhodnout silou.

A právě tam, v té tiché síle péče, může ležet klíč k nové společnosti.

Číst podobné články

Umělá inteligence v politice – konečně někdo, kdo přemýšlí!

Odvaha znovu vstát

Pojďme se podívat na tu naši novou víru jménem AI.

Slovo k srdci dítěte

Slovo národu

Nová kapitola české energetiky

Sdílená výroba energie – například prostřednictvím solárních panelů na střechách obecních budov či bytových domů – přináší občanům úspory i větší nezávislost na dodavatelích. Obce získávají možnost financovat místní projekty z ušetřených prostředků a domácnosti se stávají méně zranitelné vůči výkyvům cen.

Přínos pro občany

• Ekonomický: nižší účty za elektřinu a možnost investovat úspory do místních potřeb.
• Ekologický: čistší vzduch a menší uhlíková stopa.
• Společenský: posílení sousedských vazeb, spolupráce a pocit, že lidé rozhodují o vlastní energii.

Tradice soběstačnosti

Myšlenka spolupráce a soběstačnosti není v našem prostoru nová. Již v časech první republiky kvetlo družstevnictví, které umožnilo venkovu i městům hospodařit chytře a nezávisle. Energetické komunity jsou moderním pokračováním této tradice, jenž propojuje odkaz našich předků s technologií dneška.

Milí spoluobčané, každý panel na střeše, každá kapka vody v turbíně a každý krok ke společné soběstačnosti je malým kamenem, z něhož se staví pevná hradba nezávislosti. Nečekejme, až nám jiní vyřeší budoucnost – začněme ji tvořit sami, doma, ve své obci a mezi svými sousedy.

Číst podobné články

Praha spouští projekt dostupného bydlení pro veřejné zaměstnance

Sociální nejistota roste: solidarita občanů pomáhá překlenout slabiny státu

Občané Otrokovic se zapojují do rozvoje města: participace jako cesta k silné obci

Zdroj:

Energetické komunity – nový zákon a první výsledky
Od července 2024 v Česku platí novela energetického zákona (tzv. LEX OZE II), která umožňuje domácnostem, firmám, obcím a spolkům vyrábět energii z obnovitelných zdrojů a sdílet ji mezi sebou. Do méně než jednoho roku se do tohoto systému zapojilo více než 23 000 lidí. To otevírá cestu k větší soběstačnosti komunit, ekonomické úlevě a ekologickým benefitům. Bankwatch

Přelom v náladách voličů

Zatímco ještě před rokem se preference mezi vládní koalicí a opozicí vyrovnávaly, dnešní čísla ukazují, že část občanů začíná hledat alternativu k současnému směřování vlády. Analytici upozorňují na nespokojenost s hospodářskou situací, drahými energiemi a problémy v dostupnosti bydlení.

„Volby letos na podzim budou především referendem o tom, zda občané vnímají kroky vlády jako dostatečné, či nikoliv,“ uvedl k výsledkům průzkumu politolog z Masarykovy univerzity.

Co to znamená pro občany

Výrazné posílení ANO může ovlivnit povolební vyjednávání. Zatímco hnutí posiluje svou roli hlavní opoziční síly, tradiční strany se ocitají pod tlakem. Rozhodující tak může být účast voličů, zejména mladých a obyvatel menších obcí.

Občané proto stojí před důležitým rozhodnutím – zda chtějí zachovat kontinuitu vládního směřování, nebo dát šanci nové síle, která slibuje změnu.

Historické paralely

Není to poprvé, kdy československý lid stojí na rozcestí. Už za první republiky volby odrážely nejen programy stran, ale i nálady společnosti, její touhu po stabilitě, nebo naopak po proměně. Dnes, podobně jako tehdy, je rozhodující jediné: aktivní účast občanů na správě věcí veřejných.

Milí spoluobčané, volební urny nejsou jen dřevěné schránky, ale symbol vaší svobody a odpovědnosti. Pamatujte, že žádná moc nevyrůstá sama ze sebe – vždy je odrazem vůle lidu. Přijďte proto volit a rozhodněte, kudy se vydá naše vlast. Možná je to ideální příležitost dát hlas i národně smýšlejícím stranám.

Číst podobné články

Kdyby dnes promluvil Dubček: Slovo minulosti pro naši současnost

Předvolební debata aneb svíčková bez masa

Odkazy:

Volby v ČR – stoupající podpora ANO
Podle posledního průzkumu STEM pro CNN Prima News se ANO vedené Andrejem Babišem dostalo na 31,3 % podpory občanů, čímž získalo výrazný náskok před vládní koalicí SPOLU, která je na ~ 20 %. Situace naznačuje možné změny politického uspořádání po říjnových volbách. Reuters