Dítě je jako čerstvá hlína v rukou hrnčíře – tvárné, otevřené a ochotné přijímat. Každé naše slovo k němu je jako dotek, který buď tvaruje, nebo zanechává stopu, jež zůstane navždy.
Slovo k dítěti musí být laskavé, ale i pevné. Nemá být bičem, který raní, ani medem, který je falešným klamem. Má být jako dobré semínko: malé, ale schopné vyrůst v pevný strom života. Věta vyslovená rodičem či učitelem může dítěti vtisknout odvahu, víru ve vlastní síly a chuť hledat pravdu. Stejně tak však neuvážené slovo může podkopat jeho sebevědomí a přivést do duše strach.
Dějiny i současnost nám připomínají, že slova, která vštěpujeme mladým, formují celé generace. Tam, kde je dítě vychováváno v úctě a povzbuzení, vyrůstá člověk, který dokáže tvořit, milovat a chránit. Tam, kde slyší jen výčitky, hněv a nezájem, vzniká duše zraněná a nedůvěřivá.
Proto mluvme k dětem srdcem, které vede k pravdě, laskavosti a inspiraci. K právdě, která je cestou a hranicí. K laskavosti, která je všeobímající nepodmíněnou láskou. A k inspiraci, která je zářícím majákem a vzorem. Neboť v jejich očích se odráží budoucnost našeho národa.
Slovo zaseté v srdci dítěte nese plody budoucího života.
