Smyslem tohoto textu není vracet se jen do historie, ale nabídnout inspiraci a poselství, jež Alexander Dubček vždy nesl: důraz na lidskost, solidaritu a dialog. Věřili jsme, že i v dnešním světě, plném sporů a nejistot, mohou jeho slova znít aktuálně a povzbudivě. Proslov, který držíte v rukou, vznikl jako redakční počin – snaha o zachycení toho, jak by možná znělo poselství muže, který v minulosti dokázal dát naději celé jedné generaci. Je to slovo minulosti pro naši současnost. Předem se omlouváme za případné nedokonalosti, ale poselství vzniklo z mixu dostupných informací a v dobré víře. Vše bylo vytvořeno v českém jazyce.
Drazí spoluobčané, občané této země, přátelé, které spojuje láska k domovu,
v těchto dnech znovu cítíme, že mezi námi vítr bouří – politický, společenský, možná i lidský. Jsem přesvědčen, že není čas ustupovat, ale čas přehodnotit, co nás dělá silnými: pravda, svoboda, soudržnost.
Pamatujete, jak jsme v minulosti snili o společnosti, kde má každý hlas své právo, kde není ostuda mít názor, ale ostuda mlčet, když jde o pravdu? Dnes ten sen není jen vzpomínkou – je to výzva. Výzva, abychom se nebáli mluvit, nebáli se jednat, nebáli se nést odpovědnost za věci, které se týkají nás všech.
Vidím kolem sebe rozdělení, která trhají společnost – střety mezi těmi, kdo volají po změně, a těmi, kteří se bojí nejistoty. Ale dovolte mi říct: změna, která stojí na strachu, brzo ztrácí svůj smysl. A ten, kdo se schovává za stabilitu bez spravedlnosti, má sice jistotu, ale ztrácí důvěru lidu.
Naše síla spočívá v našich hodnotách: úcta k lidské důstojnosti, odpovědnost za druhé, solidarita mezi generacemi. Když dnes slyším výkřiky nenávisti, když vidím, že slova jsou zbraněmi, chci připomenout: slova jsou také mosty. A mosty stavíme jen tehdy, když jsme ochotni naslouchat.
Proto vás prosím, milí přátelé: nespěchejte k soudu bez znalostí, nenechte se unášet emocemi, ale nepopírejte je ani. Věřím, že pravý společenský dialog je možný jen tam, kde jsou otevřené uši i srdce. A že slova mají hodnotu jen, když je následuje čin — a činy s respektem k člověku.
Nechci, abychom hledali viníky v protivnících, ale pojďme hledat řešení společně. Nechci, abychom žili z krátkodobých výkřiků, ale abychom budovali něco trvalého. Aby naše děti za pár desetiletí mohly říci: „Ano, naše společnost prošla bouří – a přece jsme z ní vyšli silnější.“
Když se podíváme do budoucnosti, uvidíme, že cesta nebude jednoduchá. Bude třeba kompromisů, někdy i bolesti. Ale věřím – a vždy jsem věřil – že národ, který ctí svobodu, lidskost a pravdu, má příležistot překonat i to, co se dnes zdá nepřekonatelné.
